GANGRÉNA

Amputace

Pokud je přítomna rozsáhlá gangréna, kruté klidové bolesti a je nemožné realizovat cévní rekonstrukci, je nutné provést amputaci, což je uříznutí nohy. Diabetická noha je obtížná komplikace a je to daň, kterou si cukrovka vybírá při špatné léčbě. Amputace dolní končetiny děsí většinu diabetických pacientů. A ano, toto riziko zde skutečně je. Lze mu však aktivně předcházet. Každý pacient s cukrovkou by měl spolupracovat se svým lékařem a také by měl svým končetinám dopřávat pravidelnou péči.

Zdroj: článek Cukrovková noha

Černý prst na noze

Syndrom diabetické nohy je definován dle mezinárodního konsenzu jako ulcerace nebo postižení hlubokých tkání nohy distálně od kotníku. Nejčastěji jde o ulcerace, gangrény, ale patří sem také postižení kostí osteomyelitidou nebo Charcotovou osteoartropatií, nebo postižení hlubokých měkkých tkání infekcí a stavy po amputaci. Lidově se toto onemocnění nazývá „cukrovkářský palec“ nebo „otevřená noha“.

Gangréna je odumření tkání, které se nejprve projeví na okrajových částech, tedy na prstech. Každá, byť drobná ranka na postižené noze je vážným ohrožením, vlivem špatného prokrvení se totiž rány nehojí a vznikají rozsáhlé defekty. Tato fáze bohužel může často končit amputací.

Gangréna se dělí na tři základní typy: suchou sněť, vlhkou sněť a plynatou sněť. Suchá sněť vzniká přerušením krevního oběhu. Vyznačuje se usycháním kůže na končetinách a jejím černáním. Příčinou vlhké sněti je masivní bakteriální infekce, což způsobuje, že postižené tkáně zvlhnou a získají nazelenalou barvu doprovázenou silným zápachem. Plynatá sněť je smrtelně nebezpečná.

Příčinou vzniku je přítomnost anaerobních bakterií. Velmi jim prospívá nedostatek kyslíku v tkáních, což vede k tomu, že se bakterie mohou dobře množit bez dostatečné odpovědi na antibiotickou léčbu. Následný rozklad metabolismu produkuje řadu plynů a toxických látek. Napadená tkáň otéká, hnisá a při pohmatu je cítit třaskání bublin plynu pod kůží. Nejčastěji bývají postiženy dolní končetiny.

Rizikovým faktorem pro vznik gangrény je ateroskleróza, která způsobuje zúžení tepen dolních končetin. Ty pak nejsou schopny zásobovat tkáně dostatečně kyslíkem. K ateroskleróze jsou náchylní také diabetici, kteří jsou zároveň ohroženější bakteriálními infekcemi a také syndromem diabetické nohy. Ohroženi mohou být dále lidé se záněty cév a tkáně po popálení či omrznutí.

Neléčená sněť nebo odkládání léčby mohou zapříčinit rozšíření bakterií na dosud nepostižené části těla a také způsobit otravu krve vlivem toxinů, které mohou člověka usmrtit. Léčba a postup nemoci před uzdravením jsou často spojeny s doživotními následky v podobě amputace končetin v místě postižení. Neléčená gangréna, zejména plynatá sněť, často končí smrtí.

Zdroj: článek Amputace palce u nohy

Vedlejší účinky

Může dojít k podráždění sliznice.

V některých vzácných případech může po použití fosfátových klyzmat u pacientů pokročilejšího věku dojít k nekróze měkkých tkání kolem konečníku (takzvaná rektální gangréna) způsobené těžkým zvředovatěním nebo poraněním.

Byly zaznamenány vysoké hladiny fosfátů a nízké hladiny vápníku v krvi nebo jiné vážné elektrolytové poruchy vedoucí k těžkým svalovým křečím.

Zdroj: článek Salinické klysma a jeho užití před vyšetřením

Rizika a nebezpečí

Neléčený zápal plic může vést k rozvoji těžkých komplikací, jako je výpotek či hnis v dutině hrudní, plicní absces (zánětlivá hlíza), plicní gangréna (sněť), stupňující se dušnost nebo otrava krve. Dále může dojít k trvalému poškození plicní tkáně se snížením plicních funkcí. U nemocných ve špatném fyzickém stavu i smrtelným (až v 35 % případů). U pacientů, kteří jsou původně léčeni ambulantně, se smrtelné komplikace uvádějí spíše výjimečně, přesto nejsou nemožné.

Zdroj: článek Přechozený zápal plic

Podkožní zánět

Zánět podkoží (latinsky erythema nodosum) je akutní onemocnění podkožní tkáně. Podkožní tkáň není pouze jednoho druhu, infekce proto může postihnout jak vazivo, tak i tuk. Příznaky onemocnění se objevují velmi rychle: postižená končetina je teplá a oteklá a při sebemenším doteku velmi bolestivá, kůže nad otokem je hrubá a tvoří se na ní šupinky. Nemocný má také horečku a nevolnost. A zánět se může šířit dále. Když zasáhne sval, začne se rozvíjet velmi nebezpečná gangréna (sněť), což může vést až k amputaci postižené končetiny. Základem léčby je pravidelné užívání antiflogistik, jež potlačují rozvoj zánětu. Dále může lékař předepsat antibiotika. Velmi důležité je rovněž dodržování klidu na lůžku, neboť i to významně přispívá k vyléčení nemocného.

Zdroj: článek Léčba podkožní akné

Zvýšená teplota po operaci

Každá operace je zátěž pro organismus, tudíž je zvýšená teplota bezprostředně po operaci zcela normální. Ovšem u někoho uzdravování po operaci nemusí pokaždé probíhat zcela ideálně, i kdybychom si to přáli sebevíc. Tento stav pak může provázet řada komplikací, které nejenže celý proces zpomalují, ale ve vzácných případech mohou také vážně ohrozit naše zdraví. Operace prováděné kvůli hnisavým onemocněním (peritonitida, absces, gangréna a jiné) jsou častěji provázené infekcí operační rány. Nicméně i aseptické operace se mohou komplikovat infekcí, která se dostala do rány z kůže nemocného nebo z operovaného orgánu (střevo, dýchací cesty). Vzácně dochází ke kontaminaci operační rány nesprávným počínáním operační skupiny nebo z neaseptického operačního materiálu či prostředí operačního sálu. Klinickým obrazem infekce je zvýšená teplota po operaci a změny v operační ráně.

Zdroj: článek Zvýšená teplota

Načervenalé nebo namodralé zabarvení kůže

Načervenalé nebo namodralé zabarvení kůže může být způsobeno aterosklerózou. Končetiny jsou bolestivé, chladné, dostavuje se kulhání, větší náchylnost k poranění a zhoršené hojení, může se rozvinout i gangréna. Před léčbou samotnou je potřeba provést vyšetření, díky nimž se zjistí hladina cholesterolu a jiných krevních lipidů, cukru. Používají se i zobrazovací metody – ultrazvuk, angiografie – k potvrzení zúžení tepny a místa, kde je toto zúžení.

U lehčích případů se začíná změnou životního stylu, změnou diety – omezuje se příjem tuků (cholesterolu), cukru, soli, alkoholu, je potřeba ukončit kouření. Je nutné také snížit tělesnou hmotnost, která se má dostat do rozmezí 18,5–25,0 BMI, tudíž je nutné zařadit i pravidelný pohyb.

V případě, že tato opatření nestačí, nebo u těžších případů, se přistupuje k farmakologické léčbě aterosklerózy – podávají se hypolipidemika, kterých existuje několik druhů, například statiny, fibráty.

Zároveň je nutné léčit přidružené nemoci – stabilizovat krevní tlak (antihypertenziva), cukrovku (inzulin, antidiabetika), ledvinné funkce (diuretika, ACE inhibitory a jiné).

Zdroj: článek Příznaky ucpávání cév na nohou

Příčiny zčernání palce

Černání prstů bývá projevem cévní aterosklerózy a diabetické angiopatie (diabetická noha při cukrovce). Zčernání palce zní sice vcelku neškodně, ale tak to rozhodně není. Je to vážné onemocnění, už proto, že poškozené tkáně lehce podlehnou zánětu a z takto ohraničeného poškození se může lehce rozšířit další zánět dál do těla. Stejně tak může dojít i k otravě krve (= sepse).

Syndrom diabetické nohy může mít řadu příčin, může být důsledkem poškození nervů související s cukrovkou (= diabetická neuropatie), ischemickou chorobou dolních končetin. Na vznik diabetické nohy mohou mít vliv i deformace nohy, špatná pohyblivost kloubů, plísňová onemocnění a další. Ischemická choroba pak způsobuje nedostatečné okysličení tkáně, a má tak podíl nejen na vzniku defektu, ale i na pomalém hojení.

U diabetické nohy nemusí dojít jen ke gangréně, ale může být i postižená kost osteomyelitidou nebo Charcotovou osteoartropatií, či postižením infekcí.

Gangrénou je myšleno odumření tkání, to začíná nejprve na okrajových částech (a proto diabetická noha postihuje nejprve prsty). Je důležité si uvědomit, že každé i sebedrobnější poranění na noze může být u diabetika se špatným prokrvováním velkým ohrožením. I drobné poranění může nakonec vést k amputaci. Gangréna se dělí na suchou sněť (vzniká přerušením krevního oběhu. Kůže na končetinách usychá a černá), vlhkou sněť (příčinou je masivní bakteriální infekce. Postižené tkáně vlhnou a jsou nazelenalé a silně zapáchající) a plynatou sněť (tento typ gangrény je smrtelně nebezpečný. Tuto gangrénu způsobují anaerobí bakterie, kterým se daří v tkáni, která je špatně okysličená. Mohou se v nelehce a rychle množit. Napadená tkáň otéká, hnisá a při pohmatu je cítit třaskání bublin plynu pod kůží.)

Ateroskleróza bývá rizikovým faktorem pro vznik gangrény. Způsobuje totiž zúžení tepen dolních končetin. Toto zúžení způsobuje, že tkáně nejsou dostatečně okysličovány.

Zdroj: článek Černý palec u nohy

Léčba černání nehtů u nohy

U cévních obtížích je dobré navštívit specializovaná centra pro „diabetickou nohu“, většinou se zde nález konzultuje s angiologem (odborníkem na cévy), případně chirurgem (je-li nutné lokální odstranění již odumřelé tkáně).

Nejčastější příčinou tmavnutí nohou je diabetická noha. Diabetická noha vzniká poruchou prokrvení dolních končetin, což je velice negativně ovlivňuje vývoj chorobných procesů – vředů. Kvůli dlouhodobě a špatně vyživované tkáni se tvoří defekt neboli gangréna, při níž tyto tkáně odumírají. Právě tento defekt vede mnohdy k amputaci končetiny.

Jestliže nejsou tkáně dolních končetin dostatečně prokrvené, může se objevit i známé černání prstů nebo jiné části nohy – gangréna. Tento stav je velice nebezpečný a mnohdy i zbytečný. Lékaři ve většině případů své pacienty dobře poučí o riziku diabetické nohy, nicméně samotní pacienti si rady lékařů neberou příliš k srdci. Každý diabetik by měl již od počátku být seznámen s riziky svého onemocnění a měl by být také poučen o určitém denním režimu, který je nutné naprosto přesně dodržovat. Všichni diabetici by si měli pravidelně kontrolovat glykemii a samozřejmě by měli přestat kouřit, aby si tak zcela vědomě a úmyslně nesnižovali průchodnost cév v dolních končetinách. Právě amputace dolní končetiny děsí většinu diabetických pacientů. A ano, tohle riziko zde skutečně je. Lze mu však aktivně předcházet. Každý pacient s cukrovkou by měl spolupracovat se svým lékařem a také by měl svým končetinám dopřávat pravidelnou péči. Léčba diabetické nohy není nijak jednoduchá, je dlouhodobá a poměrně komplikovaná. Pro léčbu diabetické nohy je nutné obnovit průtok krve končetinou, což bylo možné dříve pouze za pomocí chirurgického bypassu. V dnešní době se však lékaři přiklání k angioplastice, díky níž je možné zprůchodnit zúžené či uzavřené bércové tepny pomocí balónkového katétru. Při tomto zákroku je možné obnovit průtok v několika cévách najednou a cévy se nijak neporuší. Díky vstříknuté kontrastní látce tak může radiolog pečlivě sledovat kudy krev proudí, kde jsou cévy ucpané a tenkým balonkovým katétrem je může pomalu zprůchodňovat. Celá procedura klade mnohem menší nároky na pacientův organismus, je bezpečnější a pacient se po ní rychle zotaví. Tento zákrok v mnoha případech předchází obávané komplikaci – amputaci končetiny. Tímto však léčba nekončí. Je nutné i nadále sledovat pečlivě stav pacienta, potlačit možnou infekci, odlehčit končetinu vhodnou protetickou pomůckou, je nutné i nadále měřit glykemii a krevní tuky, srážlivost krve a podobně.

Černý odstín pod nehtem je často sražená krev, která prosákla z poškozených cév vlivem úrazu. Tato vrstvička krve oddělí nehet od nehtové ploténky a nehet už drží jen u svého kořínku, odkud ho asi do měsíce vytlačí nový nehet. Tím dojde k samovolnému oddělení nehtu od prstu. Rozhodně nehet násilím neoddělujte, protože hrozí infekce houbami a bakteriemi. Nový nehet doroste asi tak za 6 až 8 měsíců. Vždy je dobrá konzultace s lékařem.

Zdroj: článek Černání nehtů u palce nohy

Brnění a necitlivost

Znecitlivení či brnění je normální v chladu nebo při sedu či lehu v nevhodné poloze. Znecitlivení a brnění bez zjevné příčiny vyžaduje lékařské ošetření. Vždy musíte rozlišovat mezi těmito stavy – brnění a necitlivost.

Brnění – Parestezie je nepříjemný pocit brnění, píchání, svědění či pálení kůže bez trvalých následků. Neodborně se tento stav též označuje jako mravenčení. Projev parestezie může být přechodný nebo chronický. Zároveň ji může nebo nemusí doprovázet porucha citlivosti kůže. Při brnění (mravenčení) máte pocit, jako by vám pod kůží lezly tisíce mravenců. Ruka je často také méně pohyblivá, znecitlivělá. Zpravidla jde o důsledek toho, že dochází k dlouhodobějšímu stlačení nervů. Hlavní a nejčastější příčinou je zvýšení tlaku na nervy. Typicky se brnění projeví v okamžiku, kdy si v noci během spánku přeležíte ruku.

Příčiny:

• delší pobyt v chladném prostředí
• problémy s krční páteří
• cukrovka
• alkoholismus
• nedostatek vitamínu B
• syndrom karpálního tunelu
• mozková mrtvice
• přesezení – tlak na nerv
• infarkt myokardu

Necitlivost – Ischemická choroba horních končetin (ICHHK) je onemocnění tepen horních končetin. Při tomto onemocnění dochází k postupnému uzávěru tepen až do stadia úplného uzávěru s následnou ischemii. Nemoc se ze začátku projevuje velice nepříjemnou bolestí (klaudikační bolest) nejprve při námaze, postupně se bolest objevuje i v poloze klidové. Celá končetina je chladnější a může se objevit i odlišné zbarvení, v nejhorším případě nastává gangréna.

Příčiny:

• ateroskleróza tepen horních končetin
• vaskulitida – zánět cév

Pokud jsou problémy s brněním a necitlivostí ruky přetrvávající, je vždy vhodné zajít k lékaři, který zjistí přesnou příčinu nemoci a zajistí potřebnou léčbu. Pokud se nejedná o závažné onemocnění, tak na brnění a mravenčení rukou doporučí analgetika, která přispívají k tlumení doprovodných příznaků.

Domácí léčba brnění rukou spočívá v odstranění příčin! Vynechejte v prvé řadě alkohol a kouření. Do jídelníčku zařaďte více potravin, které obsahují vitamíny skupiny B. Významným zdrojem vitamínu B12 je kupříkladu rybí maso. Kromě vitamínu zajistěte i dostatečný přísun vápníku.

Zdroj: článek Brnění levé ruky

Jak vyléčit zánět zubu

Pomocí mikroskopů se rozlišuje mnoho druhů zánětů, ale v praxi – při rozhodování o léčbě – se rozeznávají tři základní stavy dřeně:

• zdravá dřeň;
• dřeň s vratnými změnami;
• dřeň s nevratnými změnami.

První skupina je ideální

Druhá, kdy jsou změny ještě vratné, je typická bolestí při pití studených nebo horkých nápojů, která ale rychle ustupuje. Obvykle lékař nachází v oblasti, kterou pacient označí, hluboký kaz nebo výplň. K úplnému vyléčení postačí tento podnět eliminovat.

Třetí skupina již vyžaduje rozsáhlejší terapii, nestačí jen odstranit příčinu, ale musí se ošetřit i dřeň samotná. Druhá forma obvykle ve třetí přechází plynule, není tedy jednoduché striktně vymezit, kdy a jaký způsob léčby se použije. V tomto stadiu bolí zuby stále i bez tepelných podnětů. A nejen zub, ale celá polovina obličeje. Toto způsobují bakterie, které z kazu pronikly až do dřeně a jejich toxické látky postupně zabíjejí dřeňové buňky a vzniká nekróza.

Pokud pacient ani nyní nevyhledá zubaře, přestože léky proti bolesti už nezabírají, dřeň je postupně přeměněna bakteriemi na zapáchající infekční hmotu, což se označuje jako gangréna. Je to nejtěžší forma zánětu a vyžaduje delší léčbu než ostatní. Navíc existuje i chronický zánět zubní dřeně, který se sice ve všech ohledech, včetně léčby, podobá těm předchozím, avšak průběh onemocnění je vleklý a nemusí být doprovázen bolestí.

V zubní ordinaci je postup následující: Je důležité přesně zjistit, který zub pacienta trápí a jak moc je jeho dřeň poškozená. K tomu lékaři slouží různé klinické testy, jako například zkouška na studený podnět nebo naopak na teplý, poklep na hrbolky zubu a hlavně také rentgen. Na něm je totiž vidět, jestli se zánět nerozšířil i mimo zub kolem kořene. Pak následuje vlastní otevření dřeňové dutiny, odstranění veškeré infikované tkáně a vyčištění včetně kořenových kanálků. Prostor se zaplní hmotou zajišťující dokonalé utěsnění a o otvor v korunce zubu se lékař postará tak, jako by se jednalo o obyčejný kaz – plombou. Zní to sice jednoduše, ale celé ošetření zabere přes hodinu, v případě více kořenových zubů i několik hodin, nebo je rozděleno do více návštěv.

Zdroj: článek Jaká antibiotika na zánět zubu

Jak rozeznat diabetický palec od dny

Dna označuje metabolickou poruchu, kdy tělo v dostatečném množství nelikviduje takzvané puriny, které jsou zodpovědné za nadměrnou produkci kyseliny močové. Organismus totiž není schopen vytvářet dostatek trávicího enzymu urikáza, který tuto kyselinu oxiduje. Bez oxidace kyseliny močové není možné, aby byla vyloučena z těla, a tak se hromadí v krvi a tkáních. Následně nadbytečná kyselina krystalizuje v kloubech, kde svými krystalky, které mají podobu jehliček, poškozuje klouby. Krystaly pak svými hroty pacientovi způsobují ostrou bolest.

Prvními příznaky standardně bývají prudké bolesti. Ty se nejhojněji objevují v malých kloubech na rukou a nohou. Kyselina močová se ráda usazuje v kloubu na palci dolní končetiny. Dna ale může zasáhnout také klouby v ramenech, prstech na rukou anebo třeba ušní lalůček. Krystalky postiženého často omezují v pohybu. Dna se poté obvykle změní v zánět, kdy zkrystalizovaná kyselina močová začne napadat bílé krvinky. Postižené místo je velmi citlivé a zvenčí se rozvoj zánětu projevuje napnutou lesklou kůží, červenáním a otékáním napadených kloubů.

Prvním stadiem nemoci jsou akutní záchvaty, přičemž bolesti kloubů přetrvávají zpravidla pár dní. Spolu s nimi se může objevit horečka nebo zimnice. V takzvaném interkritickém období mezi záchvaty, které většinou trvá půl roku až dva roky, pacient nepociťuje žádné obtíže. Závěrečným stadiem je takzvaná chronická tofózní dna, kdy se tofy, ložiska krystalů kyseliny močové, ukládají do chrupavky kloubu i mimo kloub a jsou již viditelné na pohled. Onemocnění může vyústit také v močové kameny, či dokonce v poškození ledvin.

Vznik dny může ovlivnit celá řada faktorů. Mezi ty hlavní patří přílišná konzumace bílkovin, zejména pak masa, a alkoholických nápojů, dále nadváha, stres, nedostatek tekutin nebo některých vitaminů a obecně nezdravý životní styl. Při propuknutí dny je obvykle potřeba radikálně změnit životný styl a přejít na přísný dietní režim. K léčení dny se používají léky jednak na snižování tvorby kyseliny močové a jednak na podporu jejího vylučování. Existuje také spousta podpůrných přírodních přípravků terapie, jako například tablety vojtěšky.

A jaký je rozdíl mezi dnou a diabetickým palcem? Dna se projevuje bolestí palce. Palec je silně bolestivý, zarudlý a horký. Kdežto diabetický palec se projevuje nehojícími prasklinami či odřeninami, které mohou vyústit v gangrénu. Rozdíl je i v léčbě. Gangréna se léčí chirurgickou cestou. Dna nikoli.

Zdroj: článek Diabetický palec versus dna

Raynaudův syndrom

Jako Raynaudův syndrom se označuje stav podobný Raynaudově chorobě, na rozdíl od ní se ale objevuje v důsledku jiných chorob. Raynaudův syndrom je bolestivější a může vyústit do závažných komplikací, jelikož se jedná o dlouhodobé snížení, někdy až o zastavení průtoku krve. V nejhorších případech dochází až k takzvané gangréně prstů. Léčba Raynaudova syndromu převážně tlumí projevy onemocnění a nezaměřuje se na příčinu jejího vzniku. Až u 20 % pacientů, kteří trpí syndromem studených rukou a nohou, jde jen o průvodní onemocnění vážnější choroby.

Nejčastěji jde u Raynaudova syndromu o tyto choroby:

• revmatická onemocnění;
• arteriální onemocnění;
• neurologická onemocnění;
• hematologická onemocnění;
• endokrinologická onemocnění;
• maligní onemocnění, omrzliny a infekce;
• toxické příčiny a léky;
• nemoci z vibrací – pacienti, kteří jsou v rámci své profese vystaveni dlouhodobé a opakované mikrotraumatizaci prstů; často jde o dělníky pracující s vrtačkou nebo motorovou pilou, ale i o sekretářky, které píší na stroji; do rizikové skupiny patří rovněž profesionální pianisté.

Raynaudův syndrom postihuje častěji ženy než muže, protože mají pomalejší metabolismus, tenčí cévy a nižší krevní tlak. Nezanedbatelnou roli hrají i hormonální změny. Nejohroženější jsou ženy, které užívají hormonální antikoncepci, dále ženy trpící poruchou štítné žlázy a kuřačky. Pozor si musí dávat i ty, které mají suchou pokožku (je citlivější, má slabší obranyschopnost a hůře se brání změnám okolní teploty).

Wikipedie uvádí, že zhruba v 90 % případů jde o sekundární Raynaudův syndrom, často může být prvním projevem základního onemocnění.

Vlastní příčina onemocnění není známá.

Pacienti mají obvykle zvýšený cévní tonus, podmíněný působením sympatiku, který může být způsoben chybným řízením v hypotalamu nebo i zvýšenou citlivostí hladkých svalů ve stěně cévy na noradrenalin. V rozvoji choroby hrají roli i pohlavní hormony. Ženy jsou postiženy pětkrát až sedmkrát častěji než muži, obtíže se objevují až po pubertě, nejčastěji ve druhé dekádě, a po menopauze ustupují.

Vlastní záchvat trvá obvykle 10–20 minut a probíhá ve třech fázích:

• Anemická fáze: Křečovitý stah tepen na začátku záchvatu vede k odkrvení postižené části těla, obvykle špičky prstu. Křečovitý stah je úplný, do postižené oblasti nepřitéká žádná krev. Špička prstu je nápadně bledá, hranice postiženého úseku je nápadně ostrá.
• Cyanotická fáze: Může navazovat na fázi anemickou, někdy ale může záchvat začínat fází cyanotickou. V cyanotické fázi již není křečovitý stah tepen úplný, do úseku může přitékat malé množství krve. Vzhledem k tomu dochází k výrazné extrakci kyslíku z krve a postižený má kvůli obsahu výrazně odkysličené krve namodralou barvu (cyanóza).
• Hyperemická fáze: Po uvolnění stahu tepen dochází vlivem kompenzačních mechanismů k výraznému a bolestivému překrvení postižených úseků.

Ze zkušenosti vyplývá, že nejčastěji dochází ke zblednutí prstů ruky (často ne všech), které může být spojené s nepříjemnými, někdy až bolestivými pocity v postižené ruce a prstech, toto se týká i nohy. Po několika desítkách minut je bílá barva vystřídána zrudnutím při následném překrvení prstů. Prsty nebývají nijak vážně ohroženy.

Raynaudův syndrom však mívá těžší projevy. Mnohdy jde o dlouhodobé snížení či zastavení přítoku krve do postižené ruky, které tkáně ruky a prstů nebezpečně poškodí nedostatkem kyslíku. Při dlouhodobém působení vyvolávajícího faktoru může začít docházet k odumírání tkání a na prstech může vzniknout gangréna.

Zdroj: článek Nedokrvování končetin

Nemoci způsobující rány na kůži

Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.

Dekubity

Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.

Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.

Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:

• 1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
• 2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
• 3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
• 4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
• 5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.

Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.

Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrchovému porušení kůže, a postupně dochází k tomu, že se dekubit prohlubuje a tvoří se nekróza. V nejtěžších stadiích proleženin může dekubit zasahovat i kloubní spojení, tělní dutiny nebo kosti. Vždy je tento stav spojen s vysokým rizikem sepse.

Faktory přispívající ke vzniku dekubitů:

• lokální faktory (dlouhotrvající tlak zejména na predilekčních místech tření, střižné síly při manipulaci imobilním pacientem přímo po podložce, vlhkost způsobená nejen inkontinencí, ale i nedokonale vysušeným prádlem);
• celkové, působící v každém věku (pohlaví – ženy jsou náchylnější než muži, mobilita – imobilní klient musí spoléhat na pomoc ošetřujícího personálu);
• celkové, působící spíše ve vyšším věku (tělesná teplota nad 39 °C, anémie, premedikace, narkóza, těžká deprese, těžká apatie, imobilizace, imobilita, komplikovaný celkový zdravotní stav, sedativa);
• stav nutrice (nízká hladina albuminů, minerálů, nedostatek tekutin);
• inkontinence (podráždění kůže, působení infekčních agens – Staphylococcus aureus, Escherichia coli);
• ostatní (kóma, paraplegie, šok, analgezie, kachexie – nízký podkožní tukový polštář, obezita).

Léčba

Prvním krokem léčby je posouzení zdravotního stavu pacienta s důrazem na výskyt nežádoucích změn na kůži. Dále je snahou eliminovat patologický tlak až do úplného zhojení tkáně. Samotné léčení rány pak zahrnuje chirurgické ošetření, vlhkou terapii a boj proti infekci. K urychlení léčby přispívá celkové zlepšení stavu pacienta, správné stravování a zmírnění bolesti. Nejdůležitější prevencí vzniku dekubitů je správné polohování. Rizikové pacienty je nutné polohovat po dvou hodinách (záda – pravý bok – záda – levý bok). Moderní metody polohování využívají možnosti odlehčování pomocí 30° úhlu. Pro větší komfort i pocit bezpečí je vhodné používat polohovací pomůcky (například válce, klíny), dále pak aktivní i pasivní antidekubitní matrace. Zdravotnický personál by měl při manipulaci s pacientem používat podložku určenou k posunu na lůžku, aby se vyhnul střižným silám a tření. Při polohování je vhodné věnovat zvláštní pozornost eliminaci zátěže pat při lehu na zádech a kotníků a vnitřní strany kolen při lehu na boku. Doporučuje se také udržovat horní část těla v optimální poloze, aby nedocházelo k posunu na lůžku.

Nezbytnou součástí léčby je redukce působení tlaku správným a pravidelným polohováním. Vhodné je použití podložek ze studených pěn a pasivních či aktivních (především u těžších případů) antidekubitních matrací. Důležitá je i redukce vlhkosti, která zahrnuje správnou hygienu, sledování pokožky ošetřujícím personálem a použití vhodné tělové kosmetiky a inkontinenčních pomůcek. Ke zlepšení stavu pacienta významně přispívá podávání vhodných nutričních doplňků, a to především v případech, kdy pacient nekonzumuje dostatečné množství potravy, nebo je v jeho stravě nutné zvýšit hladinu bílkovin a albuminu. Snahou je také odstranit či zmírnit případné bolesti a pacienta co nejdříve mobilizovat.

Arteriální bércový vřed

Vznik arteriálního bércového vředu je následkem ischemické choroby dolních končetin (periferního arteriálního obliterujícího onemocnění), respektive jejím čtvrtým stadiem. Nepodaří-li se předejít vzniku ulcerace včasnou preventivní léčbou, vzniká většinou náhle, rychle progreduje, a to nejčastěji v následujících lokalizacích: akrální (vzdálená) místa, jako prsty u nohou, interdigitální prostory (mezi prsty), na patách, mohou ovšem vzniknout i kdekoli jinde na dolních končetinách.

Arteriální vřed bývá velmi bolestivý (kromě přidružené diabetické neuropatie) a také hluboký – nezřídka sahá až po fascii nebo ke kosti. Toto onemocnění doprovází jen minimálně nebo vůbec nehmatatelný pulz na příslušných arteriích, index kotníkového tlaku (ABPI) menší než 0,6, zpomalený kapilární návrat a hladká chladná pokožka s dystrofickými změnami. Často se může jednat o vřed smíšené arteriovenózní etiologie. Tato rána se nejčastěji vyskytuje na prstech a patě nohy.

Rozhodující pro úspěšný začátek léčby arteriálních vředů je zejména včasné stanovení diagnózy a zvolení nejlepšího léčebného postupu včetně plasticko-chirurgických operací na tepenném řečišti. Přibližně 10 % všech bércových vředů je arteriálního původu. Tyto vředy vznikají v důsledku postupného zužování až ucpání periferních tepen. Lumen artérií se vlivem aterosklerotických a ateromatózních usazenin na stěně cévy postupně zužuje. Následkem je chronická ischemie až nekróza kůže.

Arteriální bércové vředy se vyskytují především u pacientů ve vyšším věku nebo u pacientů s déletrvajícím vysokým tlakem. Nejčastěji jsou lokalizovány na prstech a na patě, v oblasti zevního kotníku či v místech tlaku obuvi nad kostními prominencemi. Vředy vzniklé na podkladě onemocnění tepen často zasahují tkáň velmi hluboko (nezřídka až ke kosti) a jsou doprovázeny modrými až černými hemoragiemi. Následkem těžkých poruch prokrvování dochází ke vzniku nekróz. Zánětlivé změny odehrávající se v nejbližším okolí počínajících vředů jsou příčinou okolního zarudnutí.

Vzniku ulcerací předcházejí asi u 10 % pacientů klaudikační obtíže, zvláště u nemocných trpících dyslipidemií, cukrovkou, hypertenzí a u silných kuřáků. Mezi rizikové faktory vzniku aterosklerózy patří konstituční dispozie, nezdravý způsob života (především strava bohatá na tuky a kalorie), hypertenze, diabetes mellitus, hypotyreóza, nefropatie, poruchy metabolismu lipidů, trombofilie a plicní insuficience. Arteriální bércový vřed je značně bolestivé onemocnění, a to především v nočních hodinách při vodorovné či zvýšené poloze nohou.

Důležitá je přesná diagnóza a odstranění nekrózy. Na počátku léčby stojí přesné stanovení diagnózy a zhodnocení stupně postižení tepenného systému. Pro stanovení stupně postižení aterosklerózou je vhodné řídit se následující stupnicí:

• 1. stadium – bez příznaků, lehká unavitelnost;
• 2. stadium: a) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti delší než 200 m; b) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti kratší než 200 m;
• 3. stadium – klidová bolest;
• 4. stadium – trvalá bolest, ulcerace až gangréna.

Dále je nutné odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit a kompenzovat doprovodná onemocnění. Snahou je také obnovit nebo zlepšit prokrvení.

Léčba

Systém lokálního ošetření je velmi podobný postupu u venózních bércových vředů. Na prvním místě vždy stojí hygiena rány, nutné je odstranění nekróz a v případě potřeby doplnění léčby antibiotiky k potlačení infekce. Při lokálním ošetřování se dále řídíme aktuálním stavem rány a volíme materiál dle fáze hojení a vlastností krycích materiálů. Vhodnou prevencí, a to nejen arteriálních bércových vředů, je přestat kouřit a zbavit se nadváhy. Dále se doporučuje snížit množství tuků ve stravě a jíst více ovoce a zeleniny. Krevní oběh v nohou také zlepšuje pravidelné cvičení. Velmi důležitou úlohu hraje i správná volba obuvi a její velikosti stejně jako pravidelná hygiena dolních končetin a návštěva pedikéra. U bércového vředu arteriálního původu většinou není vhodná kompresivní terapie.

Syndrom diabetické nohy

Syndrom diabetické nohy (SDN) je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. SDN je dle WHO (Mezinárodní zdravotnická organizace) definován jako infekce, ulcerace nebo destrukce hlubokých tkání nohy spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny (ICHDK).

Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie Charcotova, a to nejčastěji v oblasti nohy. Onemocnění se v akutním stadiu projevuje zejména otokem a zarudnutím postižené nohy. Pokud není urgentně zahájena adekvátní terapie, pak často dochází k destrukci postižených kostí a kloubů, což vede ke vzniku deformit nohy. Ty jsou pak příčinou zvýšení rizika vzniku ulcerace a následně i amputace nohy.

Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie.

Léčba

Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný debridement, tedy očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed. Syndrom diabetické nohy je jednou z chronických komplikací diabetu. Definovat jej lze jako soubor změn na dolních končetinách, které vznikají z různých příčin a různými mechanismy, vždy však se společným jmenovatelem – diabetem. Nejtěžší formou tohoto postižení je diabetický vřed, který v nejhorších případech může vést k amputaci končetiny. Diabetická noha zahrnuje širokou škálu chorob: neuropatický vřed, ischemickou gangrénu, infekční gangrénu, osteoartritidu a jejich kombinace. Za nejčastější příčiny tohoto syndromu jsou považovány periferní neuropatie, ischemická choroba dolních končetin a neuroischemická kombinace.

U diabetiků s periferní neuropatií, kterou trpí až 90 % pacientů s cukrovkou, je závažným projevem, kterému by měla být věnována pozornost, změna vnímání citlivosti, vibrací, bolesti, tepla či chladu. Ta se projevuje ztrátou citu v nohách, díky níž pacient necítí bolestivost již vzniklých kožních lézí. Neuropatické vředy jsou většinou nebolestivé a nejčastěji se nacházejí na plantě nebo v místech kostních prominencí. Periferní pulzace zůstává hmatatelná, končetina je teplá a růžová. U pacientů s ischemickou chorobou dolních končetin dochází k zúžení průsvitu tepen až uzávěru v důsledku usazování kyselých mukopolysacharidů do stěny tepny. To se projevuje výraznou bolestivostí: zpočátku při chůzi, následně i v klidu. Diabetické vředy ischemického původu bývají velmi bolestivé a objevují se na špičkách prstů, na patě či na hraně nohy. Pokud dojde k uzávěru tepny, objeví se prudká bolest, která signalizuje nedostatek kyslíku a živin ve tkáních a svalech. Ischemická noha bývá také chladná, nafialovělá a bez hmatatelného pulzu na periferii. Poměrně časté jsou neuroischemické kombinované vředy, na jejichž vzniku se podílejí obě příčiny. Mezi rizikové faktory syndromu diabetické nohy patří stáří, vysoký krevní tlak a kouření.

Léčba

Léčba diabetu a jeho komplikací musí být vždy vedena lékařem. V první řadě je nezbytné diabetes řádně kompenzovat, upravit metabolické poruchy a výživu. Při vzniku diabetického defektu se zpravidla přechází na intenzivní inzulinovou terapii. Dále se klade důraz na odlehčení nohy (prostřednictvím klidu na lůžku, pojízdných křesel, berlí, léčebných bot a podobně). Další působení tlaku v místě defektu by narušilo proces granulace a vedlo k ischemii tkáně. Léčba samotné rány se skládá z mechanického odstranění hyperkeratózy v okolí rány, účinné terapie infekce a místní léčby vředu (prostředky pro vlhké ošetřování ran). U ischemického vředu je nutné zlepšit krevní zásobení (například cévním rekonstrukčním výkonem), a pokud pacient kouří, tak mu to přísně zakázat. Pravidelná kontrola končetin může předejít amputaci. Nejméně třem čtvrtinám amputací dolních končetin v souvislosti s diabetem bylo možné zabránit správnou prevencí. Ohrožený pacient by si proto měl každý den prohlížet svá chodidla, všímat si změn barvy kůže, zarudnutí, otlaků či otoků a o nepříznivých změnách ihned informovat svého lékaře. Nohy je doporučeno chránit vhodnou, pohodlnou obuví, nejlépe obuví indikovanou pro diabetiky, nikdy nechodit naboso. Důležité je vyhýbat se expozici tepla (elektrické podušky, horké koupele a podobně) a po koupeli si nohy, včetně meziprstí, dobře osušit. Na místě je také opatrnost při stříhání nehtů, protože sebemenší poranění může mít za následek vznik vředu. Pacient by neměl kouřit a ani zapomínat na péči o kůži. Správnými přípravky lze zvýšit odolnost pokožky nohy a posílit její přirozenou ochrannou bariéru.

Venózní bércový vřed

Venózní bércový vřed (ulcus cruris venosum – UCV) je chronický defekt bérce, který vzniká v důsledku primární, ale častěji sekundární venózní insuficience (nedostatečnosti). Vlivem stagnace žilní krve a žilní hypertenze dochází postupně k atrofii kůže na bércích, kterou provází suchost a olupování kůže, tvorba hemosiderinových pigmentací a sklon k ekzémům. Defekty mohou vzniknout i bez zjevné příčiny, například nepatrným podrážděním pokožky, ze kterého se postupně vyvine mělký mokvající vřed. Venózní bércové vředy mohou být poměrně velké, obvykle nebolestivé a spodina bývá potažena fibrinovým povlakem. Často masivně secernují a jsou náchylné k infekci – pak mohou i značně zapáchat.

Léčba

Při léčbě venózního bércového vředu je třeba dbát na odstranění nebo alespoň zmírnění příčin jeho vzniku. Stav zhoršuje především nadváha, špatná výživa, kouření a nedostatek pohybu. Místní léčba bércového vředu spočívá především v aplikaci produktů pro vlhké hojení ran, které pomáhají vytvářet příznivé prostředí pro hojení rány. Při léčbě každého venózního defektu je kromě vlhké terapie nevyhnutelná důsledná kompresivní terapie, a to optimálně zvolenou krátkotažnou nebo dlouhotažnou bandáží či kompresivními systémy. Bércový vřed venózního původu je nejčastějším typem chronické nehojící se rány. Patří k dlouhodobým onemocněním s častou recidivou (až u 57 % případů). Jeho léčba není snadná a vyžaduje aktivní přístup a spolupráci nemocného i jeho blízkých příbuzných. Typickým výskytem venózních bércových vředů je oblast zevního kotníku. Venózní bércový vřed je způsoben chronickou žilní chorobou. Vzniká v důsledku nedostatečného odtoku krve v žilách směřujících k srdci. Důsledkem je žilní hypertenze, krevní plazma je vytlačována z mikrocirkulace do tkáně. Příznaky začínají zhoršením kvality kůže. Kůže se ztenčuje, je suchá nebo může být naopak prosáklá a zmokvalá. Bércové vředy se často vyvinou z drobných kožních defektů v důsledku poranění, která jsou podporovaná bakteriální flórou a těžko se hojí. Vřed však může vzniknout i bez předchozího poranění. V takových případech na kůži nejprve pozorujeme malou, postupně se zvětšující zarudlou skvrnu, na ní se vytváří krusta, která praská a otevírá se tak rána zasahující do podkoží. Po splynutí více kožních defektů vzniknou velkoplošné vředy. Současné onemocnění žil může ztížit rozpoznání příčiny. Pokud nedochází k léčbě základního onemocnění, mohou zůstat vředy nezhojené i přes přiměřenou léčbu. Základem léčby je odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit. Samotnou ránu je nezbytné důkladně vyčistit, zbavit ji zbytků mastí, past a jiných materiálů. Následně je třeba přistoupit k chirurgickému odstranění nekróz a k lokální péči se správnými postupy a vhodným krytím (produkty pro vlhké hojení ran). V průběhu léčby je nutné zabránit tlaku v dolních končetinách, a to jak jejich podkládáním, tak bandážováním.

K faktorům zhoršujícím hojení patří deficit vitamínu C, anémie, hypoxie, hypoproteinémie, kortikosteroidy a hypertenze. Součástí léčby venózního bércového vředu je bandážování. Nezbytnou součástí úspěšné léčby je kompresivní terapie. Provádí se za účelem omezení průtoku chorobně změněnými povrchovými žilami, zvýšení průtoku hlubokým žilním systémem a zmenšení doprovodného otoku. Stupeň komprese musí být pečlivě posouzen – špatná komprese může stav i zhoršit. Při léčbě je důležitý pohyb i vhodná volba obuvi. Doporučuje se pravidelné chození, jízda na kole a předepsané cviky. Vhodné je také zabránit zvýšenému tlaku v dolních končetinách (například podložením postele v nohách o 10 cm) nebo působení vyšších teplot (lázně, horké koupele, sauna, přímý kontakt se zdrojem tepla). Ke zlepšení návratu krve k srdci naopak přispívají masáže studenou vodou. Pro celkovou dobrou tělesnou kondici je důležitá zdravá a pestrá strava a přiměřená tělesná hmotnost. Podstatná je i prevence dalších poranění a volba vhodné obuvi (bez příliš vysokého či naopak nízkého podpatku).

Tipy na jednoduché cviky, které podpoří návrat žilní krve z dolních končetin:

• kdykoliv během dne alespoň 30x stoupnout na špičky, zhoupnout se ze špičky na patu nebo kroužit nohama;
• při sedu se střídavě opírat o špičky a paty;
• vsedě se opřít o paty a špičkami pohybovat od sebe a k sobě;
• vleže propínat a krčit špičku střídavě jedné a druhé nohy nebo se zvednutými končetinami propínat a krčit prsty u nohou.

Poškození způsobené zářením

Akutním poškozením kůže po ozáření nepřiměřeným ionizujícím zářením bývá popálení, které se projevuje zarudnutím, otokem, v těžších případech puchýři. Chronické defekty způsobené radiačním zářením se projevují jako chronická radiodermatitida – atrofií kůže, její snadnou zranitelností a v nejvážnějších případech vzniká chronický radiační vřed. Jedná se o jednu z nejobtížněji léčitelných chronických ran. Často je potřebná excize (operativní odnětí) celé zraněné oblasti a rozsáhlý zákrok plastického chirurga. Chronický radiační vřed představuje i riziko vzniku maligního nádoru.

Léčba

U lokální léčby postupujeme podle obvyklých pravidel ošetřování vlhkou terapií.

Vlhká terapie

Moderní terapeutická krytí pracují na principu tvorby optimálně vlhkého prostředí v ráně, odtud také pojem vlhké hojení ran nebo moderní léčba ran. Vlhkost rány je nezbytná pro dobrou granulaci a epitelizaci rány.

Moderní vlhké krytí udržuje konstantní teplotu rány, zachovává výměnu plynů, absorbuje či odvádí exsudát, netraumatizuje ránu při převazech, prodlužuje intervaly mezi převazy. Většina vlhkého krytí chrání ránu před sekundární infekcí a vnějšími vlivy, některá působí dokonce antisepticky – HydroClean nebo Atrauman Ag. Jedinečnou vlastností některých produktů vlhkého hojení ran je schopnost netraumaticky provádět debridement rány (enzymatický, autolytický, microdebridement).

Popáleniny

Popáleniny jsou poranění způsobená účinkem vysoké teploty (horkými předměty, plamenem, horkými plyny, případně radiačním zářením). Dle výše teploty a doby jejího působení dochází ke vzniku změn na kůži a podkožní tkáni a k jejich částečné či úplné destrukci. Kromě místního poškození může dojít k poruchám regulace a funkce vnitřních orgánů.

Rozlišujeme 3 stupně popálení:

• 1. stupeň – začervenání, otok, bolest (reverzibilní změny);
• 2. stupeň – ztráta epidermis: a) puchýře s většinou spontánním zhojením; b) poškození dermis, vznik nekróz a příškvary;
• 3. stupeň – ztráta kůže v celé tloušťce a postižení tkáně ležící pod ní, může jít až o zuhelnatění.

Celkový klinický obraz závisí nejen na stupni popálení, ale také na jeho rozsahu. K jeho odhadu se používá takzvané pravidlo devíti podle Wallacea (hlava, horní končetina, bérec a chodidlo, stehno, horní část hrudníku, břicho, horní část zad, dolní část zad – každá z těchto částí odpovídá 9 % povrchu lidského těla).

Léčba

Při ošetření popálenin používáme neadherentní krytí se sekundárním překrytím suchým gázovým krytem v několik vrstvách tak, aby krytí neprosakovalo na povrch. Popálenina 2a) stupně se hojí cca 10 dní, 2b) stupně pak 2–3 týdny. Pokud dojde ke komplikacím hojení popáleniny 2b) stupně, bývá nutná léčba na specializovaném pracovišti (hlubší debridement, užití speciálních krytů, případně autotransplantace dermoepidermálními štěpy). Při popálení od stupně 2b) dochází k porušení celistvosti kožního krytu a tím i k narušení bariéry proti sekundární infekci. To je třeba při výběru vhodného krytí zohlednit, pro ošetření větších ploch lze použít například některá polyuretanová krytí, která ochrannou funkci kůže nahrazují.

Omrzliny

Omrzliny jsou akutní poranění způsobená lokálně působícím chladem, zpravidla teplotami pod bodem mrazu. Ke vzniku omrzlin ovšem může stačit i teplota nad bodem mrazu – při vysoké vlhkosti vzduchu, silném větru nebo při zhoršeném prokrvování, které je dáno stavem pacienta. Vlivem chladu dojde ke stažení tepének a k omezení krevního oběhu v postižené oblasti. Nedostatečné místní prokrvení může vést k různým stupňům poškození tkáně, v krajním případě ke vzniku nekrózy.

Rozlišujeme čtyři stupně omrznutí:

• 1. stupeň – šedobílé zbarvení, ztráta citlivosti, později zčervenání a bolest;
• 2. stupeň – tvorba puchýřů;
• 3. stupeň – krvácení do kůže, vznik modročerného zbarvení;
• 4. stupeň – nezvratné zničení tkáně, která při zahřátí odpadá.

Léčba

V rámci lékařského ošetření je vhodné zahřát postižená místa v horké vodě do 40 °C. Omrzlinu dále osušíme, dezinfikujeme a překryjeme vhodným sterilním krytím. Pokud již došlo ke vzniku puchýřů, pak je na okraji incidujeme, aby neutlačovaly spodinu rány a neprohlubovaly ischemii postižené tkáně. Důležitá je prevence komplikací, zejména vzniku sekundární infekce. Pokud se totiž infekce dostaví a následná sepse ohrožuje život pacienta, bývá nutná amputace.

Exulcerované nádory

Exulcerované (zvředovatělé) zhoubné či nezhoubné nádory jsou méně častou příčinou chronických ran. Exulcerované nádory bývají špatně diagnostikovatelné – nezbytnou podmínkou pro správné stanovení diagnózy je histologické vyšetření tkáně z okrajů defektu. Je třeba k němu přikročit zejména v situacích, kdy hojení rány dlouhodobě stagnuje i přes dobrou péči a na spodině rány je přítomna hypertrofická granulační tkáň.

Léčba

Musíme pamatovat na to, že na spodině chronické rány (vředů z oběhových příčin) se po mnoha letech přetrvávajících zánětlivých změn může objevit také zhoubné bujení (maligní novotvorba tkáně, neoplazie). Zhojení těchto ran bez léčby základního onemocnění není možné.

Zanícená rána

Zanícená rána se projevuje zarudnutím a bolestí. Mezi nejběžnější rány tohoto druhu patří akutní zánět nehtového lůžka na rukou nebo nohou.

Akutní zánět nehtového lůžka

Akutní zánět nehtového lůžka může být na první pohled poměrně nenápadný, ale zato velice obtěžující problém. Jedná se o místní povrchovou infekci či absces, tedy dutinu vyplněnou hnisem, v oblasti ruky nebo méně často nohy. Jak můžete sami doma takový zánět léčit a s čím už zajít k lékaři?

Postižené místo se vyznačuje lokalizovanou bolestí, citlivostí na dotek, zarudnutím, zanícením, změněnou barvou, nebo dokonce různě pokrouceným nehtem. Pokud postižení zůstane neléčeno, může dojít ke vzniku abscesu a infekce se může šířit do dalších struktur prstu. Při některých činnostech je riziko vzniku zánětu nehtového lůžka vyšší. Patří mezi ně: kousání nehtů, sání prstů, nesprávná, agresivní manikúra, různá poranění nehtů včetně uvíznutí cizího tělesa (např třísky), modeláž nehtů, použití gelových nehtů.

Léčba

Nejlepší léčbou je prevence. Pokud se vám ale nepodaří vzniku zánětu předejít, máme pro vás několik rad, jak s infekcí bojovat. Pokud se ještě v místě postižení nevytvořil absces, může stačit přikládání obkladů z teplé vody 3–5x denně cca na 15 minut. Když infekce navzdory přikládání obkladů nepolevuje, je třeba dané místo znehybnit dlahou a nasadit antibiotickou léčbu. To už je ale práce pro lékaře. Když se na místě už vyvine absces, je třeba hnis vypustit. Někdy může stačit hnis vytlačit, pouze ale v případě, že na místo postižení není potřeba vyvinout příliš velký tlak – ten by totiž mohl tkáně ještě více poškodit. Po vypuštění hnisu místo sterilně překryjte a opět zahajte terapii teplými mokrými obklady 3–5x denně na 15 minut. Mezi jednotlivými obklady ránu vždy opět sterilně překryjte, abyste předešli opětovné infekci. V tomto případě antibiotika obvykle nejsou vůbec potřeba, protože absces je zánět ohraničený na určitou oblast. Pokud je absces příliš rozsáhlý, je na obtížně přístupném místě nebo není možné jeho obsah vypustit jen slabým tlakem, je třeba jeho ošetření přenechat chirurgovi.

Hlavní zásadou prevence akutního zánětu nehtového lůžka je sice pečlivá, ale v žádném případě ne agresivní hygiena. Používejte nedráždivou kosmetiku. Také se zkuste zbavit zlozvyků spojených s nehty – hlavně kousání a sání nehtů. A pokud toužíte po gelových nehtech či modeláži, dbejte na to, aby obojí bylo prováděno opravdu čistými nástroji v seriózních hygienických podmínkách.

Zde můžete vidět, jak vypadá zanícená rána.

Již v 60. letech 20. století bylo prokázáno, že rána, která se hojí ve vlhkém prostředí, má až o 40 procent kratší dobu hojení ve srovnání s krytím suchým obvazem. Přesto trvalo dalších téměř 30 let, než bylo vlhké hojení zavedeno do široké medicínské praxe.

Zdroj: článek Rána na kůži